Paula Hooková leží v noci z 16. na 17. června 1995 vedle spícího manžela, vnímá odstíny tmy za oknem a je odhodlána neusnout. Uvědomuje si, že nadešel čas "popravy". Až zítra ráno vstanou, dozvědí se jejich šestnáctileté děti konečně rodinné tajemství, jehož obsah už nelze zamlčovat. Sevření Swiftovy nové prózy do několika málo hodin jen zvyšuje úzkost, s níž je toto rozhodnutí spojeno. Co to vlastně nad Hookovými visí, že to může hned po snídani zničit vzorové soužití v domku na předměstí, který by si L. N. Tolstoj pro své manželské drama zřejmě nevybral, protože jeho obyvatelé jsou zdánlivě až příliš šťastní?
Hrdinka, jejíž zpověď autor zasadil do nejvýmluvnější noci v dějinách literatury, má však daleko do paničky pociťující potřebu producírovat se před divákem jako v reality show. Podobně jako u Joyceovy Molly Bloomové se formou monologu "na polštáři" ocitáme až v myšlenkách protagonistky, a to ve chvíli, kdy už sice nabyly tvar, ale ještě nejsou vysloveny a přizpůsobeny vývoji situace. Paula si v penelopiádě ohraničené brzkým svítáním nacvičuje, co bude záhy odtajněno, a zároveň se probírá půlstoletím okolností, jež tomu předcházely. Jako obchodnice s uměním představí čtenáři svůj život jako galerii, kterou stojí za to projít. Jako jedináček, jenž pochoval otce a vygumoval z mysli snobskou matku, uvažuje o tom, nakolik může jedinec přežít bez druhých. Přemýšlí o síle rodiny, která nás v těžkých chvílích drží doslova nad vodou, a vzhledem ke svým zkušenostem chápe tuto instanci jako společenství otců i "otců", strýčků i "strýčků" a dědečků i "dědečků", neboť sounáležitost bývá silnější než hlas krve.
Graham Swift znovu potvrzuje, jak blízko má k moderním klasikům. Jeho osmý román Zítřek (2007) navazuje na vzývání magie všedního dne, mění ho za pomoci obyčejných slov v neobyčejných situacích ve výjimečný portrét jednoho manželství a přivádí nás k meditaci nad pravdou, kterou je třeba střežit jako oko v hlavě. Člověk coby svědek vlastních dějin vypráví naprosto neopakovatelný příběh, dokládající podle modernistů osobitou melodii uloženou v každém srdci. Aspoň v literatuře jsme si tedy s ohledem na všechny radosti, kompromisy i útrapy všichni rovni.
