Od vzniku ručních palných zbraní koncem 14. století byla střelba značně komplikovaná, protože zbraně byly předovky, nabíjely se ústím hlavně, odděleně prachem a střelou. Složitým zůstával zápal výmetné náplně, tvořené černým prachem.
Vznik jednotných nábojů a zadovek v polovině 19. století střelbu značně zjednodušil. Zbraň se začala nabíjet nábojem do komory. Jediným pohybem se do komory zasunula střela, výmetná náplň a zápalka, spojené nábojnicí do jednoho celku. Nábojnice zároveň utěsňuje při výstřelu komoru vůči závěru. Náboje se začaly odlišovat nejen podle způsobu využití, ale také způsobem výroby a prodeje. Vedle průmyslově vyráběných nábojů se objevují náboje experimentální, jejichž vývoj se z různých důvodů nepodařilo dokončit. Stále se rozšiřuje počet wildcatů a vznikají náboje soukromé (proprietární). Existující počet konstrukcí nábojů, odborně nazývaných "rážemi", se dnes již odhaduje na více než 10 000. Tento vysoký počet ráží se stal předmětem velmi rozšířeného sběratelství nábojů.