Příběh bájné Heleny, ženy spartského krále Menelaa, je konfrontací dvou neslučitelných životních postojů, Menelaova přehnaná konvenčnost se neustále dostává do sporu s krásnou Helenou, milovnicí života.
John Erskine románem realizoval odvážný záměr: vystavil humorný příběh na skrumáži vražd, které se staly látkou pro celou řadu antických tragédií.
(…)
„Vysvětlilas mi pojem skandálu a pokusím se porozumět tvému pojetí lásky,“ řekla Hermiona. „Můžu ti položit jednu osobní otázku? Předpokládám, že tvá teorie má platit pro tebe právě tak jako pro muže, kteří tě milovali. Byla i pro tebe láska vždycky omylem?“
„Omylem nikdy, vždycky iluzí,“ prohlásila Helena.
Tak když jsi utekla s Paridem, nemilovala jsi vlastně jeho, jak jsi později zjistila, že?“
„Dalo by se říct, že – to nebyl skutečný Paris.“
„Musíš ale přiznat, že ses v tomhle případě nemohla vymlouvat na nezkušenost,“ připomněla Hermiona. „Už předtím jsi milovala mého otce a předpokládám, že jsi ani u něho nenašla, co jsi hledala. Podruhé už ses neměla splést.“
„Za tvého otce jsem se provdala,“ řekla Helena. „Nikdy jsem netvrdila, že ho miluji. Ale nechci tě pobouřit a postavit sebe samu do nesprávného světla; musím říct, že jsem měla Menelaa vždycky ráda a že to je vzorný manžel. Jenže tvůj argument by nebyl na místě, i kdybych ho vášnivě milovala. Musela bych se přiznat ke stejnému zklamání v lásce k Menelaovi jako v lásce k Paridovi. Protože do iluze se zamiluješ. A nezáleží na tom, jak často, nezáleží na tom, jak dalece dovedeš odhadnout konec, vítáš každou novou iluzi – protože jenom v ní zachytíš vlastní představu svého lepšího já. V tomto smyslu je podle mého názoru láska chorobou, nevyléčitelnou chorobou.“
„Podle toho tedy – když jednou někdo v tobě vzbudí božskou představu sebe samé a pak už ho nikdy nespatříš, musíš zůstat navždy šťastná.“
„Vidím, že máš postřeh,“ připustila Helena, „jenže taková moudrost by byla nelidská.“
„Ještě jednu otázku, maminko – tatínek se na to dívá taky tak?“
„Pochybuji, ale člověk nikdy neví,“ řekla Helena. „Tatínek se přede mnou nešířil o svých názorech na lásku – aspoň ne v poslední době.“
„Jsem přesvědčena, že by s tebou nesouhlasil,“ prohlásila Hermiona, „zrovna tak jako já. Tvá chvála pravdy mi dodává odvahy, abych ti řekla, že nevěřím, že by se všichni ostatní kromě tebe mýlili a že by jejich štěstí bylo přeludem. Já sama bych si zvolila to jejich štěstí. Nikdy nepochopím, že ty, tak krásná a chytrá, s manželem, kterého sis sama vybrala z tolika báječných nápadníků, ses mohla zahodit s takovým Asiatem. Snažila jsem se představit si, v jakém jsi asi byla duševním rozpoložení, když jsi s ním utekla, ale nepodařilo se mi to.“
„Ne, tohle se ti rozhodně nepodařilo,“ potvrdila jí Helena. „Vzpomínám si na historky, které jsi tu o mně rozšiřovala. Řekla jsi Charitě, že jsem se nemohla bránit – že mě Paris unesl násilím.“
„Považovala jsem to za nejšetrnější verzi.“
„Ach – tak tys měla několik verzí na vybranou? Ani nevím, oč jsem přišla – pověz mi ty ostatní!“
(…)
„Paris mě nemohl unést proti mé vůli. Do jisté míry jsem s ním šla dobrovolně, ale když se tomu podíváš na kloub, přijdeš na to, že tahle verze byla pravdivá – opravdu jsem byla očarována.“
„Ne, maminko, tohle už je moc – to ne – alespoň ne teď po tom všem!“
„Je to pravda, Hermiono, hluboká pravda! Vždycky si myslíš, že objímáš Menelaa, a pak se ukáže, že to byl Paris.“
„Na mou duši, maminko, v životě jsem neslyšela tak cynickou poznámku!“
„Je to jedna z mých nejoptimističtějších poznámek. Ty tomu ještě nerozumíš a mnozí, kteří by to měli vědět, o tom zřejmě nechtějí mluvit. Víš, láska s sebou vždycky přináší přirozené vášnivé opojení, které nás přitahuje, a když toto opojení zmizí – a jednou musí zmizet – zůstane buď zklamání, nebo krásná skutečnost, přátelství, kamarádství a soulad. Tento zázrak, který za sebou odcházející očarování zanechává, jsem zatím nenašla, ale vždycky jsem ho hledala a pořád věřím, že snad existuje.“
„Kdybychom se všichni řídili podle tebe, nevím, kam bychom došli,“ prohlásila Helena. „Nemáme přece právo žít svým vlastním životem.“
„Když nebudeš žít svým vlastním životem,“ podotkla Helena, „je nebezpečí, že budeš žít životem někoho jiného.“
(…)
